Označování výrobků má dlouholetou tradici. Již ve středověku označovali výrobci své výrobky a zboží speciálními značkami, snažili se informovat spotřebitele o tom, kdo daný výrobek vyrobil, upoutat jeho pozornost a zajistit si odbyt. Rozvoj strojírenské výroby a rozkvět obchodu přinesl definitivní rozmach označování výrobků a potvrdil nutnost jejich existence jako nezbytného prostředku k rozlišení výrobků, k upevnění pozice výrobců na trhu a k ochraně spotřebitele.

V období plánovaného hospodářství sice existovala právní úprava označování výrobků, ale na našem území měla jen omezený praktický význam. V čs. hospodářství dominoval plán nad trhem, dodavatel měl převahu nad odběratelem, resp. spotřebitelem. Za těchto okolností se výrobce nemusel ucházet o přízeň spotřebitele a vlastně ho nic nenutilo, aby se snažil svoje zboží nebo služby - mnohdy monopolní nebo nedostatkové - odlišit od zboží nebo od služeb jiných. S nástupem tržního hospodářství se situace zcela změnila a prudce vzrostl zájem o ochranné známky a označování výrobků vůbec. Vzrůst domácího zájmu (ale i zájmu zahraničních subjektů) je způsoben jednak vznikem konkurence a dále potřebou odlišit a propagovat výrobky a služby.